Nový občanský zákoník (NOZ) přináší řadu změn v oblasti náhrady nemajetkové újmy. Za nemajetkovou újmu je v obecném pojetí možné považovat jakoukoli újmu, která pro poškozeného neznamená přímou ztrátu na majetku. 

Základním východiskem NOZ je povinnost nahradit újmu způsobenou škůdcem zaviněně, tento úmysl je nezbytný dokázat. Škůdce se může vyhnout náhrad škody, pokud dokáže, že škodu nezavinil. NOZ stále vychází z koncepce, že se v zásadě hradí primárně majetková újma, zatímco nemajetková újma jen v případech zvlášť stanovených. Případy, kdy poškozenému vznikne právo na náhradu nemajetkové újmy, jsou pojaty dosti široce. Podle ustanovení § 2956 ukládá povinnost škůdci nahradit jako nemajetkovou újmu vždy i způsobené duševní útrapy, tedy náhrada za vytrpěnou bolest zahrnuje jak fyzické, tak i duševní útrapy, způsobené škodou na zdraví postiženého. Doposud bylo nezbytné nemajetkovou újmu žalovat samostatně v rámci sporu na ochranu osobnosti u krajských soudů. NOZ přináší možnost spojení žaloby na náhradu škody a nemajetkové újmy, což odstraní duplicitu dokazování a předpokládanou novelou občanského soudního řádu bude v působnosti okresních soudů.

Nově je též výslovně ustanoveno, že náhradu nemajetkové újmy mohou za určitých okolností požadovat nejenom přímo dotčené osoby, ale i osoby, které újmu důvodně pociťují jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit (§ 2971). Oprávněným požadovat náhradu nemajetkové újmy je

každý, kdo důvodně pociťuje způsobenou nemajetkovou újmu jako osobní neštěstí. Pro stanovení

odškodnění se upouští od rozhodování podle tabulek a ruší se horní limit. Soudy budou mít v budoucnu více volnosti při uvažování o konkrétních okolnostech jednotlivých případů, což na druhou stranu může vést k průtahům v rozhodování.

13.9.2013

V letech 2011 a 2012 jsme naším klientům vymohli škodu v celkové částce převyšující 10 milionů korun. Máme nejnižší provizi ze všech konkurenčních společností a máme výzrazně lepší výsledky.

Dáváme přednost Vašim nárokům před našimi zisky, proto jsme nejžádanější společností na trhu v oblasti uplatňování nároků na škodu na zdraví.  

Podle ústavního soudu nelze akceptovat zaběhlý postup pojišťoven, které z ceny nových dílů při opravě odečetli tzv. amortizaci dílů poškozených, aby údajně tím nedošlo ke zvýšení hodnoty vozidla o vyšší hodnotu nových dílů.

Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu ve vazbě na nezohlednění amortizace náhradních dílů, který měl být podložen závěry znaleckého posudku, ze znaleckého posudku ve skutečnosti nevyplývá. Věta, že náhradní díly nebyly amortizovány, byla vytržena z kontextu znaleckého posudku, který ve skutečnosti vyzněl právě opačně. Dle názoru Ústavního soudu z posudku jednoznačně vyplývá, jaká byla cena vozidla před jeho poškozením, jaké náklady je třeba vynaložit na uvedení vozidla do stavu před jeho poškozením a že v důsledku opravy, kterou bude vozidlo uvedeno do původního stavu, nedojde k jeho zhodnocení, naopak hodnota havarovaného, byť opraveného, vozu bude na trhu nižší.

Je-li za škodu považována újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a její výše je dána rozdílem mezi majetkovým stavem poškozeného před a po poškození, musí i rozsah náhrady škody zohlednit výši všech nutných prostředků, které byl poškozený nucen vynaložit k obnovení původního majetkového stavu, v daném případě k opravě vozidla tak, aby bylo z technického hlediska stejně provozuschopné jako před škodnou událostí. Pokud obnovení původního majetkového stavu není možné jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události, nelze přenášet povinnost k úhradě nákladů na uvedení věci do původního stavu na poškozeného a neodůvodněně jej znevýhodňovat oproti škůdci.

Utrpí-li zaměstnanec pracovní úraz nebo je-li u něj zjištěna nemoc z povolání, má vůči zaměstnavateli nárok na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku, nákladů spojených s léčením a věcné škody. Zákoník práce stanoví, kromě výčtu druhů náhrad a způsobů jejich výpočtu, také pravidla pro přechod peněžitých nároků v případě smrti zaměstnance.

Podle zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006 (zákon č. 65/1965 Sb.), nabývaly peněžité nároky v případě smrti zaměstnance dědici. Výjimkou byly nároky na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění, u nichž zákon výslovně stanovil, že smrtí zaměstnance zanikají, a to bez ohledu na skutečnost, že byly již přiznány vykonatelným soudním rozhodnutím nebo že k jejich vymožení byl nařízen výkon rozhodnutí. Nový zákoník práce, účinný od 1. 1. 2007 (zákon č. 262/2006 Sb.), stanoví stejně jako původní zákoník práce, že peněžitá práva smrtí zaměstnance přechází na dědice, avšak výslovné ustanovení o zániku nároku na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění chybí. V této souvislosti vyvstala otázka, zda se díky nové právní úpravě nestávají také tyto nároky předmětem dědického řízení.

Přestože v právnické veřejnosti byla otázka již dlouho předmětem diskuzí, definitivní odpověď přinesly až rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 936/2010 ze dne 7. 4. 2011 a sp. zn. 21 Cdo 2913/2010 ze dne 20. 9. 2011. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2007 peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí bez výjimky nezanikají. Okolnost, že ve stávajícím zákoníku práce chybí oproti dosavadní právní úpravě zmínka o osudu nároků na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění znamená, že smrtí zaměstnance tyto nároky nezanikají. Stávají se předmětem dědického řízení a přechází na toho, komu pohledávka podle výsledků dědického řízení připadla.

Výše uvedené však platí pouze, vznikl-li nárok na náhradu bolesti nebo ztížení společenského uplatnění v době po 1. 1. 2007. Nároky, které vznikly za účinnosti původního zákoníku práce (v období do 31. 12. 2006), se vzhledem k nepravé zpětné účinnosti řídí také v době po 1. 1. 2007 dosavadním zákoníkem práce, a tudíž smrtí zaměstnance zanikají. Pro posouzení, kterým právním předpisem se budou nároky řídit, není rozhodné, kdy a kým byly uplatněny, ale v jakém okamžiku poškozenému zaměstnanci vznikly. Jde-li o náhradu za ztížení společenského uplatnění, postupuje se při odškodnění podle právní úpravy, za jejíž účinnosti došlo k ustálení zdravotního stavu zaměstnance. V případě náhrady bolesti je pro určení doby vzniku nároku rozhodující, kdy poškozený zaměstnanec bolest vytrpěl.

Na závěr však nutno upozornit, že výše uvedené se týká pouze pracovních úrazů a nemocí z povolání. V případě vzniku škody na zdraví v důsledku odpovědnosti podle občanského práva i nadále platí, že nárok na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění smrtí poškozeného zaniká.

Nárok na náhradu škody za účelně vynaložené náklady léčení má ten, kdo je vynaložil.

Jedním z nároků, který může poškozený v souvislosti s náhradou škody na zdraví uplatnit, je nárok na úhradu účelných vynaložených nákladů spojených s léčením. Nehradí se vše, co bylo na léčení poškozeného vynaloženo, vždy musí jít o náklady, které byly vynaloženy účelně. Účelnost se posuzuje podle potřebnosti nákladů ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného. Není však rozhodné, zda léčbou skutečně ke zlepšení stavu zdraví došlo.

Právo na náhradu nákladů vzniká v okamžiku, kdy byly náklady vynaloženy a hradí se osobě, která je skutečně poskytla. Celkovou výši náhrady zákon neomezuje, uhrazují se proto veškeré náklady, které lze považovat za účelně vynaložené a oprávněná osoba jejich výši prokáže. Náhrada je přiznávána vždy jako jednorázová částka, účelné náklady spojené s léčením nelze přiznat ve formě renty vyplácené do budoucna. Účelné náklady spojené s léčením se hradí i v případě, že škodná událost měla za následek smrt poškozeného.    

K účelným nákladům spojených s léčením se řadí například náklady na léky či rehabilitační léčbu, které nejsou hrazeny zdravotní pojišťovnou, regulační poplatky zaplacené při návštěvě lékaře, náklady související s přibráním ošetřovatele nebo osobní asistence, zvýšené náklady související s vydatnějším stravováním či naopak s nákupem dietních potravin, náklady nejbližších příbuzných vynaložené na cestu do zdravotnického zařízení, kde je poškozený hospitalizován.

Není zcela běžně známé, že nárok na náradu škody ve formě účelně vynaložených nákladů má ten, kdy náklady vynaložil, tzn. že pokud uhradí náklady na hospitalizaci, regulační poplatky, dopravu poškozeného třetí osoba, má nárok na jejich náhradu.

Mezi účelně vynaložené náklady léčení také spdají náklady na přibrání ošetřovatele, kterým může být i člen rodiy. Pokud poškozený zaplatí za poskytnuté služby, má nárok na náhradu škody, která mu přibráním ošetřovatele vznikla.

Výčet nákladů není úplný, samotný zákon je nevyjmenovává. Vždy bude záležet na konkrétním případě, jaké náklady bylo nutné účelně vynaložit ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného.