Utrpí-li zaměstnanec pracovní úraz nebo je-li u něj zjištěna nemoc z povolání, má vůči zaměstnavateli nárok na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku, nákladů spojených s léčením a věcné škody. Zákoník práce stanoví, kromě výčtu druhů náhrad a způsobů jejich výpočtu, také pravidla pro přechod peněžitých nároků v případě smrti zaměstnance.
Podle zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006 (zákon č. 65/1965 Sb.), nabývaly peněžité nároky v případě smrti zaměstnance dědici. Výjimkou byly nároky na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění, u nichž zákon výslovně stanovil, že smrtí zaměstnance zanikají, a to bez ohledu na skutečnost, že byly již přiznány vykonatelným soudním rozhodnutím nebo že k jejich vymožení byl nařízen výkon rozhodnutí. Nový zákoník práce, účinný od 1. 1. 2007 (zákon č. 262/2006 Sb.), stanoví stejně jako původní zákoník práce, že peněžitá práva smrtí zaměstnance přechází na dědice, avšak výslovné ustanovení o zániku nároku na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění chybí. V této souvislosti vyvstala otázka, zda se díky nové právní úpravě nestávají také tyto nároky předmětem dědického řízení.
Přestože v právnické veřejnosti byla otázka již dlouho předmětem diskuzí, definitivní odpověď přinesly až rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 936/2010 ze dne 7. 4. 2011 a sp. zn. 21 Cdo 2913/2010 ze dne 20. 9. 2011. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2007 peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí bez výjimky nezanikají. Okolnost, že ve stávajícím zákoníku práce chybí oproti dosavadní právní úpravě zmínka o osudu nároků na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění znamená, že smrtí zaměstnance tyto nároky nezanikají. Stávají se předmětem dědického řízení a přechází na toho, komu pohledávka podle výsledků dědického řízení připadla.
Výše uvedené však platí pouze, vznikl-li nárok na náhradu bolesti nebo ztížení společenského uplatnění v době po 1. 1. 2007. Nároky, které vznikly za účinnosti původního zákoníku práce (v období do 31. 12. 2006), se vzhledem k nepravé zpětné účinnosti řídí také v době po 1. 1. 2007 dosavadním zákoníkem práce, a tudíž smrtí zaměstnance zanikají. Pro posouzení, kterým právním předpisem se budou nároky řídit, není rozhodné, kdy a kým byly uplatněny, ale v jakém okamžiku poškozenému zaměstnanci vznikly. Jde-li o náhradu za ztížení společenského uplatnění, postupuje se při odškodnění podle právní úpravy, za jejíž účinnosti došlo k ustálení zdravotního stavu zaměstnance. V případě náhrady bolesti je pro určení doby vzniku nároku rozhodující, kdy poškozený zaměstnanec bolest vytrpěl.
Na závěr však nutno upozornit, že výše uvedené se týká pouze pracovních úrazů a nemocí z povolání. V případě vzniku škody na zdraví v důsledku odpovědnosti podle občanského práva i nadále platí, že nárok na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění smrtí poškozeného zaniká.