Nepřiměřená délka řízení

Nepřiměřeně dlouhá soudní a správní řízení vždy negativně doléhají na jejich účastníky. Málokterý z nich přitom ví, že už sám fakt neúměrné délky řízení je příčinou vzniku morální újmy, za níž může požadovat kompenzaci. Vzhledem k poslednímu vývoji v rozhodovací praxi soudů se lze přiměřené satisfakce za tento typ nemajetkové újmy domoci mnohem snáze než kdy dřív.

Nepřiměřená délka řízení je problémem, který zejména v poslední době získává stále více na naléhavosti. Skutečnost, že mnohá soudní i správní řízení trvají i řadu let, tíživě doléhá na jejich účastníky, kteří oprávněně očekávají, že jejich věc bude projednána promptně a bez zbytečných zdržení. Nezáleží přitom na tom, zda jde o žadatele o územní rozhodnutí či stavební povolení, žalobce či žalované v občanskoprávním řízení nebo třeba obviněné v řízení trestním. Pro ně všechny totiž platí, že možnost dosáhnout konečného rozhodnutí v přiměřené době je významnou a nepominutelnou složkou práva na spravedlivý proces garantovaného Listinou základních práv a svobod i četnými mezinárodními smlouvami.

Otázce nepřiměřené délky řízení se intenzivně věnuje zejména Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, jehož rozhodovací praxe pozvolna nachází svůj odraz též v právním prostředí České republiky. Evropský soud pro lidská práva vychází z domněnky, že nepřiměřená délka řízení automaticky znamená pro jeho účastníka morální újmu. Soud v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje žádné důkazy, neboť újma zde bez dalšího vzniká už samotným porušením práva. Náhrada této nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení uveden a v níž byl tak udržován.

Český zákonodárce na problém nepřiměřeně dlouhých řízení reagoval tím, že tento nešvar zákonem výslovně prohlásil za nesprávný úřední postup, za nějž náleží přiměřené zadostiučinění. Reálný význam tohoto ustanovení však zůstával dlouhou dobu jen velmi omezený. Obecné soudy se dlouho zdráhaly přiznávat poškozeným kompenzaci jejich imateriální újmy v adekvátní výši a možnost domoci se přiměřené náhrady za porušení uvedeného práva bylo takřka nemožné. Není proto divu, že tento institut byl v minulosti opomíjen a zůstával na okraji zájmu.

Poslední vývoj nicméně naznačuje, že i zde dochází k pozitivními posunu. Nejvyšší soud svým nedávným stanoviskem poměrně jasně vymezil mantinely, v rámci kterých mají obecné soudy o přiměřeném zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení rozhodovat. Formulací pravidla, že peněžitou kompenzaci lze nepřiznat je ve výjimečných případech, a určením rozpětí částek, které budou typicky úměrné způsobené morální újmě poškozených, Nejvyšší soud vyšel vstříc judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a významně tak přiblížil české právní prostředí standardům běžným ve vyspělých zemích západní Evropy.

Už proto neplatí, že snaha dosáhnout adekvátní kompenzace újmy utrpěné následkem nepřiměřeně dlouhého řízení je apriori marná. Právě naopak se více než kdy dříve zdá, že institut přiměřeného zadostiučinění konečně začne reálně plnit svou roli a stane se efektivním nástrojem ochrany práv účastníků soudních a správních řízení.